první z mých cestovatelských zápisků - tentokrát z návštěvy Velké Británie v říjnu 2021

Ryanair a ukrutně levné letenky. S Ryanem jsem letěl vícekrát a tak mi chodí maily. Přišel mail s nabídkou ultralevných letenek všude možně - zaujala mě Riga a Londýn. Covid a dva roky nikde, chtěl jsem vypadnout. Navíc do Londýna jsem chtěl už několikrát a nikdy to nevyšlo. A měl jsem štěstí - povedlo se mi najít i zpáteční let, takže lehce prodloužený víkend pátek - neděle a letenky dohromady za 518 Kč. Paráda - za 259 Kč se nedostanu ani autem do Orlických hor.

Na žádné velké přípravy jsem neměl čas. Stihl jsem tak tak vybavit pas (bez pasu se tam už nedostanete), objednat a zaplatit COVID test v UK a vyplnit cestovní formulář (PLF). Dvě noci hledání. Ano - Velká Británie je impérium, ale je to ještě horší Kocourkov než u nás. Stačila mi zpráva, že min. dvě společnosti (Dante a Expert Medical) akreditované vládou UK pro poskytování COVID testů jsou aktivně vyšetřovány pro podvody (přijaly platby, nedodaly testy) a hlavně: obě společnosti byly v době odletu (15.10.) stále na seznamu pro vyhledání akreditovaných COVID testů .

Jako správný turista jsem si stihl objednat i London Go Explorer Pass, kde v ceně 79 liber byly čtyři vstupenky na atrakce dle výběru (vč. Shard, Tower, atd.). Bylo to od obchodu VisitBritainShop. Opět společnost k nalezení na gov.uk, které vláda Velké Británie poskytuje své dotace jako oficiální agentuře pro turismus… Zkrátím to: PDF mělo dorazit do 24h po objednání (středa), nedorazilo nikdy. Po týdnu a výhružce policií společnost alespoň začala komunikovat po emailu. Vyhněte se jim.

Odbavení a odlet u nás byl v pohodě. Vtipné jsou biometrické boxy kde přiložíte prst, pas a kamera ještě člověka prozkoumá… V Anglii je to dost podobné, jen bez otisku prstu. Čekal jsem nějaké významné uvítání typu "Vítejte na půdě Velké Británie", "Vítejte na půdě jejího veličenstva", atp.. Něco imperiálního. Klidně malého, ale co by skrytě říkalo: "bídný červe, teď jsi se nějakou náhodou dostal na půdu té velké ctihodné mocnosti, kde se vaří dějiny novověku a přitom máme Beana, Hilla a Pythony". Hmm. A místo toho zde byl nápis "UK Border"… Tak aspoň zezadu? Ne, kus plechu :|

Oka, PCR testy šly rychle (byť důkladně), pak nějak do Londýna. Hmm. Nevím zda by to byla výhra, ale… Přímo z letiště jede vlak na Liverpool Street Station (není úplně levný). Toho jsme si ani nevšimli Pak tam jezdí dva autobusy - jeden co nabízí Ryan, cenu neznám. Ale jezdí pořád. No a pak první bus co padl nám do rány - levný a "jede ze 15 minut". No zatímco ExpressBus či jak se jmenoval už točil asi třetí rundu, náš konečně alespoň přijel (na opačnou stranu autobusového nádraží a tam stál). Po nekonečném čekání přijel dokonce i k nám a nabral nás. ALE, mělo to výhodu: měli jsme soukromý bus (soukromí narušila jen jedna letuška a na můj lehký úsměv typu "ahoj, hezký den" nasadila výraz typu "kruci sakra doprčic, co jsi zač, kde jses tu vylíhl a proč se do háje tak blbě tlemíš zrovna na mě?"). Paráda, jedeme. Panebože, vždyť on jede opačně!

V Británii nám jde o život - jezdí na opačné straně, chodí na opačné straně, mají yardy, směšně nízké rychlostní omezení jsou ve skutečnosti v mílích a ta cedule o odbočce není vtip, není za 2 metry ale za 2 míle… Že tam jezdí vlevo a nemají metrický systém ví i malé dítě. Ale zkuste si na to zvyknout! Když jedete po dálnici co má prohozené nejen směry, ale pomalý pruh je vlevo a vás předjíždí zprava. Když přecházíte ulici a… No naštěstí mě zachránil silný pud sebezáchovy, takže u skoro každé silnice jsem si prostě řekl: "bacha, stůj, přemýšlej". A pak na většině přechodů (nemají zebru…) mají nápisy "podívej se vlevo", "podívej se vpravo" (a ano, i "podívej se na obě strany" ). Mmch. v úzkých chodbách Metra máte uprostřed zábradlí a na zemi šipky ukazující na jaké straně máte jít

V anglickém Metru je horko. Nechápu jak to ti Angličani dělají, protože v triku jsem tam byl jen já a Honza. Jeden pán měl na hlavě kulicha… Ok, šlo o jeho styl (styl → viz kapitola o lidech). I další měl šátek a mikinu s kapucí přes ten šátek, takže zase styl. Jenže pak paní v péřovce, kluk v kabátu, další pán v kabátu, hele a támhle kožich… No upekl bych se. Fungoval jsem tak, že hned při příchodu jsem si sundal bundu a jak jsem Metro opouštěl tak jsem si ji nahodil až později - protože jsem byl vyhřátý ještě dost dlouho poté, co jsem podzemku opustil.

Anglické Metro má maličké vozy. Neplatí to všude, ale minimálně na Central line sedí cestující proti sobě a mezi koleny je tak 40 cm místa. No balancujete mezi nimi jak baletka (jj, metráková baletka Adam…). Sundat batoh je samozřejmost, ale tady si musíte dávat pozor i na to kam s ním (ano, sedící za vámi jsou ušetřeni, paní před vámi ale batoh v obličeji také nechce). Pozn.: oni to mají stísněné asi úplně všude, na schodech v našem hostelu to bylo jako někde v ponorce a v doubledeckru jsem si všiml cedule "no standing passengers after this point" - neboli stát se smělo jen u dveří. Ano, ulička byla opět asi 40cm (no možná i méně).

Mind the gap (pozor na mezeru mezi nástupištěm a vozem). Honza musel mít ze mě už nervy, protože jsem si tuhle hlášku oblíbil a papouškoval při každé příležitosti. Proč? Hlásí to na každé zastávce, v Metru i ve vlaku a pokud je vůz vybaven displejem… Jo, je to napsané i na něm. A když vystoupíte… Trefa, čučíte na ceduli s červeným králíkem a vedle nápis "mind the gap" Hned druhá oblíbená mantra byla krapet děsivá a zněla "see it, say it, sorted" a končilo tím povídání o tom, že jakmile uvidíte něco zvláštního, oznamte to obsluze nebo drážní policii na čísle xy a oni to vyřídí. Číslo bylo pětimístné a s poslední historií VB a jejího zapojení do konfliktů na planetě to dávalo smysl. U nás je něco podobného - maličkým písmem někde mezi reklamami. Tady to hlásili stále dokola a číslo mohl člověk vidět na displeji co čtvrt minuty (cca).

Je to funkční - na to jak je to rozsáhlý systém tak to funguje krásně. Jednu chvíli jsem byl v Shardu a spěchal na vlak na letiště. Sešel jsem do stanice (London Bridge), Google zase zmatený jak včela a já v hlavě nejasné klubko plánů na objíždění Londýna… Na nástupišti pán co to tam organizoval tak jsem se zeptal - "prosím, jak nejrychleji na Bank?" - "počkejte, kam potřebujete?" - "na Liverpool street na vlak na letiště" - "tak to jděte tudy na Northern line, na Bank a pak už víte"… Prošel jsem soustavou tunelů a byl ve vlaku na letiště ani jsem nevěděl jak. Zázrak

Milovníci fotbalu teď začnou vyrábět voodoo panenky, ale Tottenham je fakt řiť (aspoň z vlaku - jen haly, skladiště a jinak nic). Měl jsem to štěstí že jsem viděl Londýnské čtvrti kde spoza mrakodrapu vykukoval další a další. Čtvrti kde to bylo podobné, jen domy byly o nějaké to století starší a pater měly do dvaceti, beton beton kámen kámen. Ale i tak to tam nebylo "nahňácané" a člověk, byť mravenec, i tak mohl "dýchat". Jak uvolňující pak byla procházka nádherným James's parkem a pak přes Buckinghamský palác do Hydeparku… Jak jsem se zasmál spolu s úplně cizími lidmi ve Speakers' corner na druhém konci Hydeparku. Jak příjemné posezení bylo ve starobylé hospůdce The Plough. I tak bych dokázal říct jedním dechem, že je Londýn krásný i hnusný zároveň. Ale měl jsem štěstí a podíval jsem se i za Londýn…

Vlak nás vyplivl na nádražíčku Whittlesford Parkway. Cíl byl IWM (Imperial War Museum) Duxford a z vesničky Whittlesford mělo být nejlepší spojení. No začalo to tak, že Honza oslovil pána asi kolem 50ky "Are You domestic?". Rafinovanost jeho přístupu bohužel nikdo neocenil - smáli jsme se všichni i když to Honza myslel dobře a min. můj smích bral trochu jako nevděk. Poté co jsme se ujistili, že pán je opravdu místní následovala otázka, kde je autobusová zastávka. Proč? Protože já chtěl mermomocí pivo a navigace nás posílala všude možně. Pán měl zjevně smysl pro humor protože "never heard of" opět vyvolalo výbuch smíchu. Nám vtip trochu došel, protože zastávka opravdu nebyla nikde v dohledu. No alespoň nás ujistil že ulice z Google map je opravdu ta co na ní stojíme a že pivo dostanu i v nedalekém hotelu, protože hospoda je dobře půl hodiny cesty. Na to čas už nebyl ale na jedno pivko v hotelu (a kontrolní otázku jak do Duxfordu) jsme si chvilku našli. Pivu jsem dal pracovní název "osel si v tom vymáchal koule" a další jsem si nedával (smrdělo a dalo se pít jen že bylo dost studené a trošku hořké). Podle Honzy to pivo nevidělo chmel (něco na tom bude). Každopádně slečna o autobusu z Whittlesfordu do Duxfordu také netušila. No byli jsme připraveni jít pěšky a v záloze byl i taxík ale Google tvrdošíjně tvrdil, že to jede za půl hoďky tak proč to nezkusit. Zvlášť když se mi podařilo najít na mapě onu zastávku (za rohem na konci vesnice). Britové jsou magoři a za tím si stojím Cedule s řádem byla na jedné straně silnice, zastávka na druhé… Jízdní řád byl z roku 2018 a byly na něm dvě linky - jedna jezdila každé dvě hodiny - v úterý (v žádný jiný den nejela), druhá linka zase jezdila každý den, ale jen jednou denně v 7:23… Jako vtip dobrý, ale autobus do Duxfordu tam napsaný nebyl. S Honzou jsme se shodli v pochopení, proč o tajuplném autobusu z Whittlesfordu místní nikdy neslyšeli No nic, ještě čtvrthodiny a snad se dostanem k letadýlkům. Pár minut fuč a slyším bus… Přijelo něco mezi mikrobusem a malým busem, obsahovalo to řidiče co mu to při rozjezdu chcíplo, ale - Google se nepletl (!) a opravdu jsme si svištěli do muzea - letiště obklopeného hangáry všude okolo. Pan řidič nás vyklopil nádherně přímo před vchodem. A ten den jsme ho už neviděli